Zvládání úzkosti prostřednictvím literatury a kreativity, příspěvek od Emmy K. Ohlandové

Vždy jsem žárlil na lidi, kteří o smrti příliš nepřemýšlejí. Od svých šesti let jsem o tom příliš přemýšlel. Když mi bylo 16, bylo to vše pohlcující a v podstatě jsem nedokázal myslet na nic jiného. Bylo vyčerpávající žít v mém mozku. Zoufale jsem chtěl způsob, jak se s tím vyrovnat a říct myšlenkám, aby přestaly, ale neměl jsem ponětí jak.

Jednoho dne jsem si uvědomil, že bych to mohl mít mnohem horší, a přineslo mi to na chvíli klid. Nebydlel jsem v pohřebním ústavu. To by to jen zhoršilo, takže díky bohu, že to nebyl můj život! Ten koncept mě ale zarazil. Co se stane, když někdo doslova žije svým strachem?